Dnes je cukrovka u dětí pro pediatra běžná věc. Stejně, jako si koupit banán v nejbližším krámě.
Možná se někomu bude zdát toto přirovnání příliš dryáčnické, ale zvonit v jistém slova smyslu na poplach je na místě. Každé páté dítě v této zemi trpí nadváhou. Každé zhruba sedmé až desáté je otylé (ano, je to tak, poslední data hovoří o otylosti u 15 procent dětské populace!). Přibývá rychle případů morbidní obezity. Před pár desítkami let se v podstatě nevyskytovala, šlo třeba o půl procenta dětí, nebo spíše ještě méně. Nyní jsme na třech či možná pěti procentech.
Důsledek nadváhy u dětí? Přicházejí komplikace a je zde vysoká pravděpodobnost, že během nedlouhé doby nastanou vážné zdravotní obtíže. Včetně diabetes.
Věřte mi, že pediatři jsou z toho zoufalí. Co slyšíme od rodičů? Babské pověry. Jako: Vždyť z toho vyroste. Přece ho nebudu trápit hlady. To máme v rodině. Těch pár kilo navíc – hlavně, že mu chutná a je zdravé. Pořád dokola slyšíme podobné nesmysly. A nejlepší z nich: Když my také rádi jíme.
Člověk si pak připadá jako v nějakém snu. Znáte ty filmy, kde se hlavní hrdina nebo hrdinka dostanou do časové smyčky a ději se jim pořád stejné věci? Tak přesně to zažíváme v ordinacích. Ve skutečnosti je to přitom tak prosté. Rozumná strava, sport, pohyb, řád. To je všechno, co v této oblasti musí rodiče dětem dát, aby je ochránili před nynější tloušťkou a budoucí zdravotní komplikací a především: před vysokým rizikem fatálního zdravotního selhání. Jenže to od rodičů vyžaduje, aby „se starali“ a nenechali věci jen tak plynout. Chce to zájem a důslednost. O nic jiného nejde.
Naše společnost je svobodná. Naštěstí. Stát, lékař ani nikdo jiný nemůže donutit rodiče k lepší péči o děti, než jakou se rozhodnou poskytovat (nemluvím o extrémech pro „sociálku“). Je to tak správně. Ale občas bych tu moc zasáhnout opravdu chtěl mít. Třeba když mi do ordinace dorazí štíhlá vysportovaná maminka, která zjevně vlastnímu tělu věnuje hodiny a hodiny času, a která přivede dítě s BMI 30 nebo dokonce 40. Člověk se neubrání jisté vzteklosti. A pak maminka začne s tím „Vždyť z toho vyroste“ nebo „Já jsem jako dítě byla taky tlustá“. No fuj! Tak v tu chvíli, bych chtěl mít možnost vzít ji její hodinu ve fitku a předepsat ji naopak hodinu sportu venku s vlastním dítětem.
Takže co se s tím vlastně dá dělat? Když se před pár měsíci všude omílala „pamlsková vyhláška“ a ze škol mizely některé potraviny či spíše pochutiny, mělo to alespoň jeden dobrý důsledek – navzdory skutečně drsné kampani za svobodu pít kokakolu kdykoliv a kdekoliv se rodiče alespoň po určitou dobu ptali, co jejich dětem škodí a jestli skutečně sladký jogurt může zavinit tloustnutí. Víte, byl tam ten zájem a byla tedy možnost jim něco vysvětlit. A ze své praxe vím alespoň o jednotlivých případech, ve kterých rodiče opravdu začali něco měnit, začali dělat skutečně dobré věci pro své děti.
Nejsem úplně příznivce kampaní. Ale nadváha českých dětí už je tak velký problém, že tu a tam článek v novinách nepomůže. Potřebujeme Jamieho Olivera a pořádné bouchnutí do stolu, protože když nebude, tak se za pár let v těch zdravotních problémech utopíme.
Jistě, žijeme v době velkých bezpečnostních rizik. Ale dnešní dětská obezita hrozí podstatně větším počtem brzkých obětí na životech, než letecké katastrofy a terorismus dohromady. Už teď vím, že tato poslední věta vzbudí velké vášně a diskuse. Ale Hippokratova přísaha mi velí bít se za své - a nejen za své – dětské pacienty.